čápovo příběhy na Blog.cz

Synův ústav, abych hlásil střepy v krku a značkoval ohanbí v době, kdy had chrápe. Synův ústav, abych lomcoval s náhrdelníkem a dupal na hřebík. Synův ústav za všechny nášivky a mzdy v okruhu bezejmenných osob, za podraz na srazu vrahů. Vrazi v synově ústavu a já už prostě nevím kudy dál. Syn se prochází po ústavu a takovými komickými posunky signalizuje analýzu kostní dřeně. Denně dřeme, aby ústav kvetl, aby se syn lekl z vůle bezvýchodných chodeb. Tenhle koridor mám přečtený. Jde o munici odpočatého drzouna, jde o jednoznačný peníz. Odsud se chce všem, dovnitř nikdo nespěchá. Znám tyhle dny. Vím, kdy to začne a čím to skončí. Vím, kdo jsme a znám i sebe. Jsem synův ústav. Já jsem obličej plamene, který se stará o konec. Já jsem konec. Nakonec i syn spí v ústavu, nakonec i syn nalezl svůj třístěnný pokoj. Půl krychle. Tak rychle ta krychle nespí, spí rychle. V té třístěnné krychli spí syn, ta krychle spí v ústavu. Synův ústav, aby to vagína věděla. Aby hmyz slídil zevnitř. Synův ústav, aby čas nic neznamenal. Ústav, kam se sourozenci chodí pářit. Synův ústav. Křičí, ale nic při tom neříká. Je tu pro mě. Na sklonku podzimu je dobré vidět, že na ničem nezáleží. I tak je v ústavu celkem rušno. Krušné chvilky v plášti, nářez pod okapem. Synův ústav, aby mi to došlo. Etapy nezájmu si leštím kočkou v žíle, dílo nazvu Odvrácená tvář zrcadla. Slušnost drtím vůní ocasu, oplácím hříchy. Stále však tápu mezi zavěšenými čárami, patrně osídlím řeč angreštu. Opičím se po sobě, drhnu si kravál a šidím vymírající. Na základě omámených tvůrců churavím den co den na památce vyplakané škvíry. Západ slunce znám jen z doslechu, mír mi proklouzl mezi prsty. Synův ústav, už mi to došlo. Nabízí se nemoc. Kostička s horkou vodou, kde bydlím. Jestli jde o tohle, umím znečistit krev. Umím přerazit krásné chvíle, znám výraz pro nenávist. Synův ústav. Znám pár věcí, pro které bych zradil vlastní mozek. V synově ústavu se o nich smí pouze šeptat. Tam se pozná, co se stane a vidět je i pod límec. Určitě sem patřím. Deratizace je mi příznivě nakloněna. Cítím se, jako bych prosil sám sebe o slitování. Žádám se o polibek. Aranžuji si pravdu, abych se mi méně hnusil, abych se objal a odpustil si. Synův ústav, abych věděl, že jsem.

Největší rozdíl mezi námi a mnou vidím v té neochotě podržet stolici, podržet cíp a udělat hned. Dále vidím pár hlav a vidím i tohle. Vidím to. V poslední řadě vidím stát sebe a my jsme kousek dál. Vysvětluji okamžik a z rukou mi padají talíře, zatímco slunce skáče tam a zpátky. Běhám za ním tak, že se hned vracím, čili to vypadá jako my. Čili jsme někdo jiný. Poledne je krutý dar, vnímá nás a snaží se být zlé, opravdu zlé. Poprvé ve svém životě a ano. Zrcadlím se v bahně, otírám si špičku hlavy, což znamená, že jsem perfektní. Nikdo to nikdy nepochopí, a tak nepřestávám věřit. Vezmeme si vše. Odneste mě pryč, přineste mě sem. Nemyslím si, že to zvládnu sám, v této kategorii rozhodně vůbec. Určitě jsme sami, určitě jsem sám. Po svém si tu skládám těla, po svém mám tahle rozptýlení žaludku velmi rád. Hodně! Aspoň tak mám představu, kam tohle všechno směřuje a vím tak i pár věcí o odchodu, zatímco se strop hroutí. Stojím pevně. Lákám ho. Žvýkám a čekám, až se pomstí. Strop si na mě lehá a ne, nezvedá se. Ani já nemůžu. Kdybych něco viděl, tak to bude lepší.

Dělám tyhle věci, asi to miluju. Není to vždy jen ta veselá paní, ale třeba i jeden, co byl ten. Celý den prosím, ubíhám za vzorem, dělám věci jako bych prezentoval výsměch. Ve spolupráci s gravitací se připravuji o slaměnný klobouk, ještě šest prstíčků. A já dělám tyhle věci: sahám na tělo, diktuji si okraje manželek, ty, které se mi líbí odháním. Tyhle ano. Blá! To, co od včerejška prožívám se dá klidně označit za dobrý, ale mám tyhle věci, které se mi nezalíbili. Už jsme jednou někoho zabili a já se nestydím jen za sezení pod stolem, ale i za blá blá! Vždycky pravidelně rytmicky buším do země, klouby vytrvale naříkají, ale to nejsou pouhé dny klídku. Jsou to oni, co mě poznali podle utrženého řetězu. Líbám se totiž s křeslem a umím i jiné nesmysly. To, co jsem tu nechal, jsou i tyhle věci. Jiné věci ne. K mým neznámým klapáním palečků hovoří takový jedináček, kaká a slibuje nůž. Žaluji na sebe, zahlédl jsem se kárat lidičky, proto plachtím větrem. A párám si bok. Drahé dráhy jednotím blá blá vstup tvrdé doteky odtékají v krocích blba. Pochoduji s bičem v ruce, mračím se a doplňuji se důležitosti. Plané bitky hatím kašmírem, mění se to. Je mi líto, že už umřel. Působím jako velice vypjatý muž, ačkoliv několik hodin denně pláču, teď to vypadá líp. Mimojiné patřím mezi tyhle věci. Osahávám se zbraní, je mi pak těžko u srdíčka. Mlč! Když se někomu podívám do očí, vím, kolik měl dnes orgasmů.

A to bylo naposled, kdy jsem byl zrozen ve formě dítěte, jelikož přepracovaný čas nestíhal jít s dobou, nezbylo nám tedy než se vcítit do pohlavní alergie vánoční přetvářky a snažit se nebýt seznámen s nastřelenou kůží na jazýčku ojetého revolveru, který stejně převážně znáte spíše jako bublifuk pro dospělé, možná i jako příčinu prostřelených hlav, ale přísahal bych, že jeho funkci políbit kus prstu v řece jste ani nyní nestihli převzít jako vědomost, která vám kdysi v budoucnu umožní vyhnat něžnost do sudu s nervovým plynem, ale pozor na věrohodnost omámené krve, jejíž zájem o ironickou slavnost vyústil v honění kozatého chlápka, ten se však uráčil udělat až za pár hodin a to už kostlivec vyletěl z kůže, aby hrobaře napadlo, že se rakev sama vznítila, ale hmatatelný dým se ani na poslední pokus neprobil skrz zmoklý trávník, aby upozornil zahálející duchy na potíže spalující veškeré okamžiky vně pochovaného živlu, jehož vliv na pilník mezi obratli přiměl faráře zmuchlat fakturu za naivitu a všemohoucí virus poznamenal citově zaostalého lékárníka, jehož brýle se raději zakalili strouhankou z varlat, kvůli které barakuda hledala nabroušenou zástěru a když jako zázrakem zapomněla, že ji hledá, ploutvemi jí projel oslí žalud a několik pohřešovaných sprintérů se s tím smířilo až po vzájemné výměně povadlého chrupu, který přivolal neúspěch vztyčených krků načerno cestujících hrotů po vrtu v lících nepobaveného činitele, naštěstí ruka masírující granát byla ve většině případů shledána za mimořádně nepředvídatelný element, v jehož tělesných kapsách našel třískač již mnohokrát sám sebe a nebýt té historky o tom, že se ke vší smůle zná jen od vidění, mohli jsme dodnes mluvit pouze o rasové nesnášenlivosti mezi zvířaty, jelikož si jistě libově pamatujete na ten krvavý úder křídlem do čenichu a nejen to, prasklo by mi srdce, kdyby jste najednou začaly tvrdit, že medvěd nepoškrábal housenku, že racek nebyl otřesen po náletu piraně a kdyby vás z recese napadlo zapírat znásilnění kuřete, dobře zvažte případné narážky na kompletní nepochopení vaší osoby ze strany kvočny, pro kterou tento jediný potomek znamenal pouhé znechucení a její muž si jako vždy myslel něco, co s tím ani nesouvisí a svůj pohled přeorientoval více k zemi, než aby připustil, že nebývale mylně vyznačil prostor, kam smí kuře samo a po všech těch strkanicích s opilými tygry si jako překročení meze únosnosti dovolí zhotovit jakýsi pohmožděný zobák, který prý hodlá nosit pouze v přítomnosti doposud neobjasněného embarga, uvaleného na soukromé vzkazy zmrzlých pijavic, jejichž vášeň pro chuť si bez vlastní přítomnosti dovedla odlákat přízeň izolovaného mrzáka, který již za několik málo let přeroste v naprostý debakl průměrné délky krvácení a teprve ve výtahu vám dojde, proč jsem tenkrát doporučil učitelce smýt si vlasy z hlavy tím ultimátním šampónem, též bych se v neoprávněné euforii velice nápadně angažoval v té krizi zápalných ptáků, ovšem pokud víte o televizi doopravdy všechno, donuťte se si při záblescích gradujícího kašle vzpomenout, jak háklivě řeka uháněla ještě pár sekund před výbuchem slunce a třeba si i konečně uvědomíme, kam se celé ty roky schovaly, ale to bych se v první řadě musel naučit chcát hubou a taky by dost záleželo na hbitosti krocaního manévru, jehož náplní se kromě zapečetění dýchacích cest stane i skok do bažiny a nevím nevím, jak moc si drátěnka cení chvilek v kině, když už při pouhém nádechu ztrácí důvěru a leckdy se nám nevědomky protáčí mozkovna, než se kamera vyjádří k trestné činnosti páchané policistou a teprve na základě onoho víceúčelového zklamání začneme důkladně přemýšlet nad každým slovem, díky jehož významu jsme si jakožto lidé vzájemně schopni ventilovat burácení vlastních mozkových blan, či bychom se již v tom nejútlejším postoji báli lisovat lidi do takových mikroskopických cárů neúprosného zápachu, jehož účelem mělo být udržování světa mimo nebezpečí, ale jak mnozí zatím ani netušíte, lidé se brzy stanou jedinými tvory, kterým stále nikdo neobjasnil náladovost slunovratu a také již velice záhy přestanou být akceptovány všechny ty prošlé chodníky, neboť se nám létání tuze zalíbilo, ovšem hned jak jsme se probudili, mohli jsme si leda tak navzájem potvrdit tu politováníhodnou škodolibost snů a mezi prvními námitkami proti ústavnímu systému přece tenkrát poprvé zazněla dnes tak slavná věta zpochybňující do té doby nedotknutelné sugesce o nepostradatelnosti lidstva a nebyl to stát, kdo během vteřiny zareagoval, naopak se několik moří shodlo na bezmoci za sebe rozhodovat a tehdy to byl první den, kdy v noci nebyla tma a sám Měsíc si na nepřehledné obloze popletl směnu, což dle mého vypůjčeného názoru tou dobou vypadalo jako pěkně neadekvátní škádlení vesmíru, který si včas nestihl poznamenat, jak lidé bez sebemenšího náznaku vděku zacházejí se svými orgány a současně mu jako kdyby naschvál vypršela licence, což v žádné nemocnici neberou jako argument k osolení pacientovi stravy kyanidem, ale přece se tu objevily několikeré instituce stávkující za usmíření ohně s vodou, nebo agentury pobízející veškerý lid k masovému vyhlazení, ovšem nejupřímněji jsem se zasmál nad tou charitativní nadací, která se téměř pět set tisíc let zabývala tvorbou mrtvol a celý vtip spočíval pouze v nepřípustné poloze embria, pro kterého se tak porod stal paradoxně celým životem, jenomže by to nebyly lidé, aby nepřišli na nějaký souhrný podvod, který sice zachová žití v původní délce, ale pouze za předpokladu, že už na Zemi nepadne ani slovo, což si myslím má podobný, ne-li totožný charakter jako člověk uvězněný ve vzduchoprázdnu, čili pojďme znovu od začátku a tentokrát bych prosil bez kopanců do apendixu zfalšovat statistiky náměsíčného Slunce, pro které jsem se během sobeckého žhavení slin stal destruktorem vlastní budoucnosti a na dotazy směřující k nadvládě nenávisti jsem místo předplaceného svolení bezvýznamně houkal do mikrovlnky a teď dobře poslouchejte, jediným vodítkem mi byl orel žijící na dně oceánu, jinak to bláto v misce pro sýkorky mě stále nutilo žárlit, ale po tolika letech v lidském těle si troufám bez jakýchkoliv pochyb hádat, že kdybychom si v té příšerné zimě povídali o ohni, mohli jsme si již několik měsíců libovat v plešaté tasemnici a aby se i ostatní stali součástí našeho úspěchu, rozhodl jsem se zvracet z kostelní věže přímo mezi ně, ale od nepaměti přece žijeme v domnění, že na dochucování člověčí zatuchliny jsou zapotřebí nejméně další dva lidé a v drtivém minimu příkladů nevýhod i krajta, ale to je spíše rarita, vždyť nejviditelnější vrásky mi nahání vodovod, jehož neochotu podřídit se vám pravděpodobně nikdy nepředvedu a velmi správně je vám jasné, že je to zejména z těch důvodů, které jste sami označili za vzpouru proti existenci jako takové, ovšem ani z části se vám nepodařilo rozsvítit kondom a už vůbec mi není jasné, jak jste došli k názoru, že zásadní vliv na délky našich životů má jakýsi neviditelný ohňostroj, který bývá reprízován při každém dalším úmrtí, což je v přepočtu na nehty přibližně něco kolem bezohledného počasí a jak rychle doženeme tempo stanovené ovulací ještěrky bude záležet na celkovém součtu všech chlupů na světě, což by odhadem mohlo trvat až věčně a jako by to nestačilo, údajně musíme poslepu ohrnout časem zmlácené oblasti, které ještě před nepamětí stihl důkladně prostříhat kultovní, lidským okem nezastihnutelný protiva, který o vzniku lidstva snil již v kolébce, ovšem vidiny prozrazující ohleduplnost, toleranci a laskavost byly jako na zavolanou vykopnuty úchvatnými nočními můrami na téma egoismus a nesoucit, které bohužel pro nás byly těmi realizovatelnými, poděkujeme však Bohu za jeho neodmyslitelnou všudypřítomnost a nekončící snahu o zkázu lidstva, vždyť kde bychom dnes byly bez našeho pána, respektive spasitele, ale především největšího lháře všech dob?

Málokoho neznám, kojenec s cigaretou je pro babičku rána do kebule, hleny se jí plazí z úst, ale nejsou její. Zárukou lidské pečínky se tak celkem pokožka rozpráší nad ucpanou lesbou, ale ani ta nám nesmí v opilosti přísahat na maják. Byl bych sloupl nebe, jenže prý nestačí jen chlastat morfium. Má se i jen tak mávat nohama a že krk dosloužil nás také zatím neodradilo. Den před setměním bych nedoporučoval sňatek naslepo, psychická nevolnost nebývá dotována žvýkaným hadrem. Jakto, žes mi nikdy neřekl o těch dopisech pro vysmaženou bytost? Myslel jsem, že mouchy v nose jsou dostatečně paralyzující, ale jak je slyšet, zřejmě vůbec ne. Jako svou největší přednost jsem nahlásil střelbu v jídelně, naopak za zásadní slabinu považuji kmitající tloušťku hnisavého rezortu, kam chodíme popírat prázdné obaly od lidí. Nezlobte se na mě, ale když ta kompromisní sodomie a vaše diecézní výzvy ke sraní zněly jako cíleně nadnesené preference paranoidních pohledů za sebe a neutuchající ukrývačnost dávivé poseroutky šlapala nohama a točila rukama, jinými slovy řídila auto a trubač sinscenoval spermatickou dohru, nemohl jsem sloužit. Sedmkrát mi to nevadilo, po osmé jsem zešílel. Většina z nás chodí pro jídlo do supermarketu stejně jenom proto, aby jsme si to doma strkali do pusy, tak co je tak složitého na hazardním principu méně nocí, více dnů? Obličej spal, ale nohy běžely ze schodů. Dej mi znamení! Napal vosu palcem a já obrátím stránku. Jeden padne, jiný zůstane stát. Tak to vždycky bylo a nemyslím si, že tanec je nějaká vyjímka. Spíš se vám nechce bydlet v práci, že je to tak? Mimochodem ty vaše galaktické žvásty jako "budu tu" jsem už jednou z laskavosti přeslechl a původně to skutečně mělo být jen falešné zívnutí, ale když vidím, že si stále pletete penis s vagínou, nejspíš se znovu pověsím za pupík na lustr a pokud se ani pak nezbavíte těch otravných kámošů, nebudu mít jinou možnost, než štípnout macechu do čela. Příjezd kotoulu urychlil protěžovaný mazlíček tágovým brejlem riffu hradeb, častokrát byl císař vyčmuchán na půdě a vždy se jednalo o stejnou drogu, tedy pantomimu. Podívej se, co jsem z tebe udělal! Hromádku hoven a tvář, na které spočine oko leda vteřinu. Protože dopravce zlobil, začal jsem rychle sahat na jeho obličej pokrčenou dlaní, čili jsem ho bil pěstí a na pomoc přišel nikdo. Běhal jsem v kleče, chytal jsem smeče a děložní sliznice si chtěla povídat o sarkasmu loajální disperzity, tak v čem vidíte to vaše vomitivum právě teď? Zdá se mi to, nebo jste na víkend utekli z pracoviště? A dokážete mi ještě vůbec připomenout, jak vypadám? To vám teda pěkně děkuju! Věřil jsem, že se neznáme a ani stejné příjmení pro mě není rozhodující. Nejvíc se musíte snažit při těch dotěrných nárazech narkománie, já vás nasměruju pryč a bude jen na vás, proč a nebo zda vůbec prorazíte hlavou zabouchnuté dveře. Ano, pot je celkem laciné občerstvení a i když žužlat chlupy v podpaží je nejen píčovina, ale hlavně vytýkání rákosu, jsem přesvědčen, že ten z vás, kdo zná obrovský hlad nazpaměť by směl být její závoj jako pýcha sosem rytého. Nevím, jestli by v momentech jako je vražda nemělo víc svědět zákrčí nezkroceného dramatu, zvlášť když se vaše snídaně částečně skládá z tlusťochova osobitého roucha a rovné čtyři sedminy tvoří vysmrkaný lepek. A ačkoliv se o tom málo mluví, tajně se již pátým rokem snažím uhodnout, co vám na tom může chutnat a čert ví, že ještě déle se pokouším vyhoupnout vstříc vašemu zběsilému apetitu, jenže holt nejsem taková nestravitelná kreatura ani její smršť, jako ty vaše zoufalé prosby jazykem. A jako bonus ani nemám v puse nasráno. Proboha jestli je pro vás tak nutné být od rána hluboko v depresích, doufám, že vám přelet nožů nezajistí případné povzbuzení. Touha po smutku a chorobné lítosti bývá sice mnohdy velmi účinná, jen já mám raději konkrétní stesk a zdrcující žal, permanentní pláč a důmyslné brnění mašle na chlopních mi vesměs lichotí, jenže pozor na univerzální poprask ve stěnách duše! Logicky se udržujte mimo působení sebemenšího amoku, jinak by se vám zcela po zásluze mohl rozskočit mozek, což samo o sobě není tak nesnesitelné jako následující kácení myšlenkových tunelů. Sám jsem si to prožil nejméně v tisíci různých podobách a přestože mě některé umlouvali na draslík v ušním bubínku, víceméně se nejednalo o jiné vybrování očních bulv, než mi běžně radí skládat zvědavost ospalého kopytníka před diletantním proletářem a mít tak tři rodiče, byl bych určitě kryogenicky zamřížoval průsek vyprahlého vemena. V hajzlu se změna neobalí do mrtě podceněných výhonků léta opomíjené manikúry. Zažil jsem chvíle, v jejichž průběhu mi činilo nemalé trable zapírat spirálovité propojení bradavek přímo s ústy a tím působené šarvátky s opačným pohlavím.

Vynořím se, abych se ptal? Uchopení kořisti je vnímáno potkávaným buřtem v okolí upraveného traktoristy, který si jako kreativní bod cinkání vytvaroval z nosu čepici. Moc mě neser, mám jich pět. Naproti škole stojí dva mrtvé domy. V jednom hnízdí seveřan, do čtvrtého zvu páva. Dám si páva ke kávě. Létají mi žebra skrz, abych se zeptal? Nechápání převleku můžu sjednat zájezdem, oči hledám možným příkladem a vzorem nechtění je lovit peníze. Z jednoho místa nosím peníze na druhé, přezdívám tomu nákup, aby mi jich nebylo líto. V létě se začnu topit, aby mi peníze říkali pravdu. Mám své. Během rozčílení trhám peníze, pak chvíli pláču. Kvůli těm věcem, kterým s chutí říkáme peníze, máme upadnout? Vynořím se, abych upadl? Kvůli penězím? Možná jen nechci, aby mě tu našli ty dvá chlapí. Chlap, který má peníze, je přítel. Ozbrojený magor našel bouchačku, a tak mám víc přátel. Kamarádím s tmou, čau zavřeno. Strkám si peníze do hlavy. Je naším utrpením nosit peníze u sebe. Máme je. Vracíme je za tu dobu, kdy jsme je neměli. Dost peněz. Pomeranče a ty dobrá jablka a ty naše peníze. Jsem tak chytrý, kolik mám peněz. Peníze jsou bezva. Předem sebírám popel z ničemy. Zvláštní situace jako tahle kuk denně bez nich. Daleko za dalekohledem hledám nádech, šílím bez nich. Peníze, peníze, peníze, peníze, peníze, peníze, peníze, peníze, peníze, peníze! Peníze! Potřebuju / chci peníze. Rozdíl mezi potřebuju a chci už neumím identifikovat, již peníze, peníze a chci peníze, protože potřebuju peníze. Všechny předchozí bankovky chci zpátky. Peníze hledám, kde se dá. Bez nich to nejsem já. Ostatní oslové platí větvemi, rozsah stříšky krájím lupou. Chlubím se nečistotou, patnáct legrací družstvo slaví rýpáním v mechu. Dělám tuhle paní v tomhle bytě. Přihlíží tohle dítě, nabízí tuhle částku. Není o čem. A co sis myslel? Jestli mě chceš nasrat, tak ukaž peníze. Čus! Chci, abys mě potřeboval tolik, kolik peněz potřebuju já. Sedmnáct set. Sedmnáct set padesát tři. 1753,- Kolik chceš? Kolik ti stačí? Stačilo by 1753,-? To by se možná mohlo udělat hned. Sedmnáct set. A tak dělám. Nesu si tuhle částku. Čelo mám červené. Tělo mi padá na koberec, tohle dítě to čekalo. Paní v bytě platí za to, že dělá. Pískám skrz peníze, jenž majíc jediný význam pochodují po vrcholu a prší dolů. Jmenuji se pan Peníze. Mlátí mě a říkají mi Peníze. Dostávám bolest kvůli jménu. Mé jméno je Peníze. Dokonalé peníze naříkají ve sklepě, jsem tam s nimi. Zatím je mám, ale když něco nesnáším, nejsou peníze jako peníze. Haló! Pane Peníze! Zapomněl jste si tu několik peněz. Oslava se týká majetku, lstivost peněz líže prs, aby peníze znamenali víc, než jen platidla. Pěkná holka má dost peněz, mé jméno je stále Peníze. Jsem Peníze. No a peníze jsou tam, kam je nutím čerpat zájem jablek a pomerančů. Navštěvuji peněžní ústavy, mávám jim a myslím na měnu. Všechny nás zabijou peníze. Pan Krvavé Ruce mě hostí na palouku. Nabízím mu peníze, ale je mi to k hovnu. Nese mi kus hovna, je to zlý pán. Haló! Pane Krvavé Ruce! Nechte mě! Leccos nechápu, bodám Ruce, Ruce mě dusí. Ukazuji mu čísla na papíře, ale ne. Prsty hrajou na housličky, mašle typu ploutve o nás máte většinu peněž o starost štípat kravinu na vydařeném koleni povinného jména, nabouchané výsledky chcem. Utahuji čísla, místa, o která se někdo postaral. Král tepla. Jsem pan Peníze. Když bliju, každý se chodí dívat. A než se udusím, rozebírám Krvavé Ruce. Tisknu se k obětem, mazlíčkujeme se. Co jsou? Praská mi krček, vyskakují peníze. Skáču po penězích, lapám ty větší a drzost Krvavých Rukou hraničí se zájmem o konkrétní sumu. Stačilo by 1753,-? To by se možná mohlo udělat hned. Sedmnáct set. Nic není moc. Jsem tu, abych řízl, platil a požehnal. Žádný. Odečtu si krámek, vhodný příměr hledám v mořských plodech. Klaním se Krvavým Rukám, znamená to, že jsem bez peněz. A jestli jsem opravdu král tepla, proč mám tak málo těch peněz, které musím mít? Pojďte blíž pane Krvavé Ruce, už je tu učitel. Učí nás o penězích, to bych musel ňáký mít. Dobrý den paní Rašple, cožpak si prskavka nezamluvila robotovo kalhoty? Cožpak jsou peníze jen nepatrný fragment, kterým se všichni staneme, pakliže je pro nás lhostejné krást? Vysvětli, co znamená krást. Vemeš si mé peníze a půjdeš rychle pryč? Tohle? Či jsem oloupen, opomněl-li jsem bankovky v otevřeném trezoru? Střílím do trezoru pistolí a nelituji nejmenších dětí. Možná to udělám hned, kvůli sedmnácti kilům. Ušaté peřiny ničí vztah peněz a nároků na oko, dej mi bordel. Volám kouř. Kouři! Je tu. Kouří mu obličej, mastím ho pěnou a chci si něco půjčit. Samozřejmě peníze. Potrat korun léčím neustálými půjčkami, kvůli dluhům bývám třískán. Potom tomu říkám krvavé peníze. Pan Krvavé Ruce o tom ví víc. A já pan Peníze bývám drcen Krvavýma Rukama, protože dlužím víc, než umím vrátit. Chtěl jsem mít hodně a teď nemám nic za cenu pokusu. Hrozně špatný boty po mně chodí. Tak se peníze točí kolem světa, aby lidé vypláceli hafa. Lidé mi platí, že se nechám šlapat a krájet. Lidé jsou ochotni platit za cokoliv, co se jim líbí. A lidem se dnes líbí i některé ne tak úplně normální podkovy, čili se sám sobě vysmívám, jelikož mi nepatří jediný poklad.

Chvíli jsem si myslel, že jsem jinde, někdy to zas vypadalo, jako bych přeslechl výplach rdoušené řitě. Je to hybridův omyl, nebo si krkavec pozdě uvědomil, že každá meruňka kadí střapaté hleny? Kéž bych mohl být aspoň tak slavný, jako mořský vzduch. Pak bych nemusel obhajovat tu teorii jestliže člověk. A v případě netrpělivé manipulace s odřeným klitorisem bych navrhoval štípat díru knedlíkem. Je to hloupé, ale nejedná se o bolest. Ťukat na prsa je taky blbé, ženy raději hltají opratě ejakulátu než anální monolog. V průběhu nabíjení varlat se doporučuje dupání s hlasitými výskoky a jako projev zkušenosti i jemné olíznutí. Samotný akt prohloubení se pak rezervuje k závěru a od věci není ani několikanásobný průnik, při kterém dochází k patrnému naprasknutí ojeté zóny. Naléhavé tahy nehtem pod skořápkou přijdou vhod v případě, že se pysky usmívají a je-li vrchol zasněžený, je třeba doladit rozdíly plácáním po otvoru. Víckrát za noc nic extra. Jak je to dlouho, co jste přestali věřit tomu, co se zbláznil? Pěkná holka, zdravím ji nasliněným prstem. Už ví, že to bude klouzat. A taky pusa bude plná. Jen aby se to povedlo, minule jsem před koncem zhasnul a místo plodu jsme zvraceli anální kompot.

Vyluhování ovčí drtě pro mě znamenalo víc, než tahat boha za fusekli. Naučilo mě to podlézt nečekaně tenkou hranici mezi pravdou a lží. Avšak, odnesl jsem si z toho víc, než jen lhostejnost ke společnosti. Například moje mysl nabývá toho času hodnot jakéhosi útočiště pro to, co zbylo z hodných lidí, čili podklad k nutkání zapamatovat si aroma lebky všech těch, kdo se po práci vrací k rodině. Asi se ptáte proč a odpověď vím. Patřím tam, odkud jsem přišel. Co jsem to udělal? Zachovám se jako stroj, když ukážu cizím lidem ránu po kastraci? Děti nám připomínají, že budoucnost není skutečná. Vidím se ve svém synovi, připomíná mi tu hrůzu, kterou jsem v jeho věku absolvoval. Ještěže dnes už nemusíme nosit na hlavě dalekohled. Tenkrát mě to vnitřně velice poznamenalo. Dá se říct, že smrt klepala na dveře. Samozřejmě pokud vás zajímá, o čem mluvím, tak šlo o tohle...

V jednom nejmenovaném roce (nazývejme ho třeba rokem samoty) jsem si v rozporu s logikou troufl napadnout skupinku nepřátel. Napřed slovně, potom obličejem a po sérii provokativních anekdot jsem podlehl touze po násilí a pustil jsem se do nich ruční pilkou. Toho řevu, toho masa! Jedl jsem to, smál jsem se tomu! Podle očekávání ovšem plul podsvícený medvěd opačným stehem, než jsem vláčel kutila po dílně. V dílně bylo těsno. Kokršpaněl třídil porno podle stupně zvrhlosti, delfín psal o lakomých plenách a mezi těmi zvířaty jsem vzpomínal na odcizený spolek mluvících lidí. Ona a já se musíme schovat. Zatím běhej v kruhu! Zatím namaž plivanec na okurku a slavně opusť týrání bažanta. Chodím! Položka zaváněla obtížemi třetího zlata, z kata se stal táta. Kat je mým potomkem. Vím, že mě zavřou, ale dlaně si kvůli tomu nesním. V zrcadle si všímám nedostatků, ve sklepě jsem panovník. Dole mi to sluší, na povrchu jsem terčem nezájmu. Táhnu si nohy za sebou jako postřelený šnek, majetek mi padá na záda. Motám se mezi červy s lidským obličejem, zapadám domýšlivostí, řadím se vpřed. Dýchám si na průčelí. Poranil mě! Bác a máme tu hajzla. Hele hajzle švíkej s námi hlupáčky. Hlupáčku ty hajzle! Jsem hloupý hajzl kdo se schovával s alkoholem ve stínech a cucal kořalku, aby nabyl dojmu, že se něco děje. Až se něco opravdu stane, tak už ti to nikdo nebude věřit. Aspoň já ne. Víš jak to myslím. Jsem takový hajzl, že mám přezdívku lumpík. Ale říkejte mi tak jen když vás k tomu vybídnu. Chci vědět, kdo chce být mnou. Kdo má spočítaný krvák a nakloněný. Bacha už jdu! Kráčím k sobě. Sahám si na něj a je patrné, že to není naposled, kdy se mi to líbí. "Kdo jsem? Co chci?" To si říkám a říkám si. Říkám zhruba půlku toho, co jsem nikdy říct nechtěl. Tak a teď to víš. I ty mi strč jedno tajemství do rukou. Vím to rád. Oblíbené vědění si vždycky vezme tak deset dní života, abych si pohladil ego a poradil se se mnou o sobě. O té osobě, kdo jsem. A kdo že to vlastně jsem? Za to může záchod. Neměl to dělat. Frajer blinkal do kolébky a já ho chytil za pačesy a tak dál. Jmenuju se Ble. Je mi ze mě zle. Ble! Říkám ble a přitom myslím áa. Ale dějou se i horší věci. Například furt nemůžu vyndat nehet z oka. Nebo se řítím k zemi a nejde mi pomoct. Nejde to! Ani už nechci, aby to šlo. Takhle to je akorát. Hlavou na podlahu. Rána! Zvedám se, ale už to nejsem já. Jedním okem se koukám na to druhé a je to tady. Netuším o co jde. Víceméně věřím sobě. Práskám se kopytem a za zadkem mi třeští odpařený pohled na mé tělíčko. Sleduj mou mrtvolu utíkat a hlasitým bučením ji klasifikuj ke dnu básničky o konci nás. Koho by napadlo. Jsem křik! Vyjukaná říkanka o velkolepém úmrtí jak bychom chtěli. Dal bych všechno co mám za to, abych to nikdy neměl. A tím nikdy myslím dokud neumřu. Až budu mrtvý, tak si dělejte co chcete. Co zase chcete? Vím, že to bolí, ale tak to má být. Staré oči zkouší co se dá, už aby se jim zalíbilo, jak jsem se začal škrtit, když jsem zíval. Mrtvé blechy jsou mí sourozenci. Žvýkám si tkáň na hřbetu, do brady si zatloukám hřebík. Teď hrůza, brzy šroubovák v zátylku a celkem mrcha na křesle, abych si ujasnil dojmy z krveprolití. Abych si vyleštil tesáky a prohnal diskrétního zrádce po hvězdičkách v bubákovo spodním prádle. Zevnitř jsem to já, co huláká a hází packama. Až se rozštípu, ukaž okem na průšvih, který nám spoutal rodiče. Ať vím, co je u nás normální. Hned mám chytřejší hlavu. Plesk! Dívej mi! V jaké díře jsi zvyklý běhat? Běžíme do díry! Díra běží kolem a dost hustě se chlubí. Jsem tak hubený, že do ní skočím. Vytvářím si vlastní prostor. Mám tu tolik místa, že bych s ním vyplnil libovolnou svou ponožku. Více účelů nestíhám pochovat, jsem činel. Učinil jsem čarodějky hubaté, chlupaté a sami se známe ve věcech výstražných. Střežím drsnost, skládám se za patami. Kla kla galavečer hoňo čeládka. Posádka mlčí. Poprvé spím v iglú, mluvíme tu o štěstí. Klepu se jak listí a dovnitř vlezla činoherní věc. Dobrý ksicht však nestačí. Nejradši se mám, děsný baklažán na sedadle, sedám si na náprstek, protože jsem tak ošklivý, že když mám nakreslit svůj portrét, beru si na to hovno. Čeho se bojím, to je nejhorší co se může stát. Mám společný potěr s oklamanou, mám toho kopce. Mám toho blbce, kdo se směje zádům a v nevěře panikaří. Zbraně na zem, obličej k nim! Na koho se obrátim, musí slyšet pár zpátky tlukot slz.

Vzpomínám si, jak jsem to říkal včera. Že nás zbytečně baví střílet, že jsme křemík. Bouchačka je recese. Mám nabitou, ukazuji si s ní na obličej. Očíčko mi stéká po bradě a hladí jícen. Dobrý den, nosím tenhle obličej. Jsem takový a takový, učím se vykoupat. Nesouhlasím s ortopedií, často nořím hlavu do řeky, koumám jiné světy. Jednou prohlédl jsem si ptačí nos, balancuji na niti a nevhodné okamžiky skýtám v řádech statisíců. Docela chodím kolem poklopce, z kopce naháním sobce, protože bydlím v sopce. Z ňákejch lidí ve sklepě si dělám návnadu. Cestičku oplácím spěšným hvizdem, jenž bývá slučitelný s děkováním. Přikován k podlaze se dožaduji zjizvení. Moje léto je tím tvořeno, zahájeno a výchozí. Tudy štěkám, vyjmenuji tuctové zrůdy. Obětavě si lehám pod jedoucí kamión, jsem šťastnější než kdy předtím. Sice se ušpiním, avšak odpor je vyléčen. Mlíčko uhání vozovkou, stopuji ho, protože nesu terén. Šlapu horkým asfaltem, chodidla se mi rozplývají před očima. Dále ztrácím ruce a přestávám se ovládat. Úvodní vrstvu pokožky splachuji do popelnice, řechtám se mimo rytmus. Z uší mi stříká majonéza a vůbec mě nezajímá, kdo to uklidí. 98% z nás si ani neuvědomuje, proč to děláme. Ač nejsem utkvivší, početl jsem humbuk a zavrávoral nad pangejtem. Proto to děláme. Jsme tihle lidé. Dobrý den, vypadám takhle. Jsem neřád, mám fáro. Mám. Mám hlavu, jsem mladý, mlaďounký. Vlastnitel osušky mě doslova smetl ze zdi, když jsem vsadil na nunčaky a nepřijal milimetry za šestičlennou armádu. Jsem totiž pasivní varianta chvástavé bipolarity, z obou stran mě krájí ušlechtilost lechtivé bužírky. Kvůli podílu na posteli spaluji maso ze svých loktů, skupinovým kýcháním prostírám území, páč očekávám a stále čekám.

Ještě, že si netroufáte na mimosmyslové vnímání, to mi spadl oštěp z plic, vždyť kdo má nejraději okusování člověkovy svaloviny, je dle naší nepodložené mytologie jedním ze ztroskotanců nezkušené záležitosti, i rozpáraným konzumentem sortimentu, ale předně nemá co říct k uzdě na popředí beranidla a už vůbec nás netrápí takto hrubě zákeřné zatížení jeho emočního ďolíku. Připíchnutím na povrch vyrážečky se vás naposled ptám, proč jsme vesměs totožní a tato boční, mnohdy naprázdno zveličovaná podotázka má opět podle vašich nepodstatných názorů nebesky vnímavější pásmo našedlého synovečka. Ona na té lenosti zas tolik nelpí, vlastně by mnohem náruživěji ocenila, kdybys prolétl tou neviditelnou škvírkou v mřížích neúspěšně tajené minulosti, kdyby sis opět navlékl výkalem promačkané hadroví a na závěr pocti vymřelou čeleď jako obvykle nevítanou náštěvou, jejíž průběh využij k překroucení návaznosti více důležitých kostí uvnitř anatomického náčrtku naprosto dokonale živých hrošic. Ačkoliv tohle zrovna víme, zkus spíš uhodit na jistě zamčené záruky okatého družstva, přičemž ani jediné z našich ochranných selhání zatím nebylo předefinováno na dekadentní vyzývání nevidomého neplatiče, aby celkem chatrně na povel ,,Hurá!" přestal s tím škemráním o zvýšenou kvalitu viditelnosti, když sám snadno i perfektně ví, na co už si dozajista nepočká. Kdo na to jeho patetické smutnění sází veškeré dostupné jmění a během válení prověrky zkouší osvětlit banalitu chůze, tak zrovna ten by se vší identitou mohl prostřednictvím doposud nejzáludněji matoucí indicie rozhodnout, jaký si při posledním odloučení končetin zvolí styl zástavy orgánovic koloběhu příjemně vytuhlé krve v prostředí nevlastního nádechu. Hacha a potom chaha, smrtící pohyby obsažené ve zcela povědomém poskakování smělých vnitřností a navíc v takové totální mizérii, jakou musíme krucinál chtít zrovna teď. Ospravedlňuje nás snad oddych nasyceného boku při vylučování postranní série anonymních přátel? Viďte, že určitě ne! No né, no! Ani dny jako ten zítřejší nám nejsou potřebnou oporou pro vzlétnutí naducané dívenky, která to chce bez nároku na přestávku do všech svých zákoutí. Tu doufám znám, párkrát jsem jí bez optání zajel rovnou do nejhlubších vrstev erotogenních přívlastků, charakteristických pro takříkajíc vymodlené máchání nemocné vznětlivosti přebývajícího součtu vaginálních součástek. To je mi teda více než jen nahnutě rozkvetlá acidita vyplesklého humoru ochrnutých žab, vždyť při takto diskrétně sporných vzpomínkách na ono legendárně nechutné uspávání proděravěných bebíček mi bez přesněji předčasného prozrazení varovných nápisů lichotí už jen z principu a to zejména tím sebevědomým zatracováním exaktních věd, jenž bývá čas od času násobeno neprominutelnou návazností na blíže nespecifikované trable, které s největší pravděpodobností spočívají v mých nedůvěrách k početí, ale především v té mojí doslova neomezené frekvenci vztekání, která zpravidla vrcholí vykopnutím nejvhodnější partnerky na chodbu u suverenity zlomku nočních nejistot. Kdybys o tom profilu podřadné architektoniky pravidelně neslýchával již v našich předešlých kvašeních ledvin, byl bych ti s odvážnou chutí za přeplnění soukromé paličatosti prozradil, kdo celou dobu stojí za tím bezvýchodným lidstvím, které si do dnešního dne kromě astronomického počtů životů vyžádalo i tuze nevídanou mastnotu v plném rozpětí několika lákavých lokalit. Podívejte, jestli vám ani po tomto vyčerpávajícím odůvodnění chudoby lidské duše neblesklo konečníkem, proč "ano" znamená pozpátku "ona", pomalu se začněte usmiřovat s domněním, že vám podholené zápěstí nikdy nebude slušet tak lákavě, jako mně. No a vychlazený vykřičník za ovčákovým trávícím dalekohledem už vůbec ne! Klidně už zahajte ten hon na dotek, pokud takhle náhodou nedoufáte, že vás rozkrojím já. Proč bychom si měli lhát, když je vám nad slunce jasné, že bych se s tím vůbec nepáral, ale pokuste se sáhnout si na vlastní čest! Nejvíc, ne? Stejně jako vám, ani mně to v nejmenším nepřipomíná milostné naplácání na hladový zadek novorozence, což může pobavit leda tak civilizací onemocnivšího kočího. Vzpomínáte si snad, jak právě tento nezranitelný vládce vehiklu poodkryl tanečnímu nespavci fejeton o struktuře netrpělivcova hrudního koše. Tehdy jsem taky vřískal smíchy, až jsem si na noc musel stoupnout, ale cožpak se takovéto znásilňování mozku dá stále přivítat jako smazání dlaní ječmenem? Samozřejmě, že bych popelářův jásot káral pouze na základě neutrálního dojmu z hořlavosti lidského davu. To si pište, že nejsem žádná mokrá socha! A neurazím se, když si k tomu přikreslíte i mou proslulou vyhlášku, týkající se věrohodnosti nakojených důchodců. No jen do toho! Nevidíte sakra, že nemám čas mrhat sekundy na vaše stupidní malůvky, které mi mimochodem s prominutím připomínají vyschlé pasti na veteš. Opravdu! Jestli se však kvůli tomu na mě pokusíte hněvat, neumažte se zavděčením jakéhosi pofidérního tvrzení, že podstata mého bytí je od počátku blamáž a zneužíváním lidského života si jen kompenzuji pomyšlení na vysněný výhled z nebeské terasy. To zrovna! Znáte přece plaché sklony mé srdeční navigace natolik, aby jste podílem na vlastním úsudku bez pardónu oznámili, že mi zase věříte, že je všechno jako před naším prvním setkáním, ale předně, že se kvůli každé hlouposti nemusím představovat jako člověk. Moc chápavě se teda netváříte! Vím, že je to tím nepřátelským tónem mého hlasu, ale prozatím si z toho nic nedělejte. Sám vám v pravou chvíli poradím, kdy se skutečně můžete bez legrace začít strachovat o zachování vlastní podoby. Zatím vás můžu akorát děsit, že se tak stane bezprostředně po neúměrně nudné přednášce tohoto přímo tragického oděvu. Ale nebojte, nenechám vás zmizet samotné, vždyť jste sami ještě donedávna básnili cosi o faktu, že si pro podobně smutné situace schovávám v podpaží minimálně jednu šťastnou mršinu, takže již nemusíte podléhat té předstírané vyjímečnosti. To je něco, takhle si pokazit život kvůli smrti. Má-li ovšem mrtvý mezi živými takové možnosti, jako v případě opačné souvislosti, jak je tedy možné, že nás ještě nenapadlo prověřit vliv bandy živočichů na pravděpodobně hluboce ponurý labyrint v záhrobí? Třeba bychom si tím osvojili ty důkladně střežené informace z druhého břehu a snad by se i zcvrkla v současnosti nechvalně známá, nespravedlivě kolmá míra naší úmrtnosti. To je ale samé kdyby! Kdy naposled jsem hovořil na základě ověřených znalostí? Haha, asi při tom povelu ,,Hurá!", to si tak nějak vybavuji tu zvrhlou chuť mluvit pravdu. Od té doby vás jen tak zbůhdarma tahám za nos! Hele nezuřte, cožpak můžu odolat té křehké nejistotě ve vašich obličejích? Vždyť se zas tolik nestalo. Pochopitelně takové ty upřímné bláboly, jako že jednou zemřete, jsem samozřejmě myslel vážně. Aby taky ne, když jsme lidé a ti umírají. Doufám, že jste si z mého bezvýznamně prázdného výkladu odnesli jen to nepotřebné a příště se již nebudete tvářit tak otráveně, až zase přijde řeč na vaší smrt. Čím bychom potom vzdorovali vlastní povaze, jestli si ani po obrečeném smrkání nejsme schopni vyměřit zájem o pobyt v promáčklé ulitě? Možná až zbytečně slušně vás prosím. Proboha když ne pro mě, tak aspoň kvůli těm rýhám uvnitř ucha zkuste mlčky proležet neomezenou lhůtu pod ledem. S přivřenýma očima vám slibuji, že jakmile se vám avizovaný šprým dostatečně znechutí, vyvinu nejprudší možnou taktiku k uvelebení vašich těl směrem od zahnisané přikrývky, nepohodlí mraženého prostoru zvýrazním vyčítavým pohledem přímo do vašich bezradných výkřiků! Pak si můžem promluvit o tom, čí čas je dražší. Samozřejmě pokud vůbec budete po takovém ošklivém zážitku ještě někdy mluvit! Vážně se není čeho bát, prostě jen vplujete pod led, zamáváte mi a já vám pomocí gest naznačím, jak husté nebo naopak žádné jsou vaše šance na přežití. Jaký to má smysl? Vy by jste na mém místě snad váhali? Vím, že ne, takže si ty zklamané oči ušetřete pro někoho méně významného! Proč zrovna led? Já si tedy neumím představit, že bych například pod haldou kamení dostal takovou lahodnou příležitost prostudovat si veškeré aspekty vašeho trápení! A jestli do toho půjdu s váma? Těžko, někdo vás přece musí vylovit. Laskavě furt nezapomínejte, že to chcete přežít! Jaké štěstí, že zrovna stojíme na ledovci, z jehož schodiště je velice pohodlný přístup do té odporně mrazivé břečky. Tak šup! Ať už tam jste! Věřte mi, zavřete oči a udělejte krok dopředu. To je ono, nyní vás tímto zbrklým krumpáčem nasoukám pod tu kru a prosímvás, vydržte tam, dokud nezačnu s tou slíbenou gestikulací, dobře? Ještě chvíli, ještě mi to nestačí. Přišel jsem se mrknout na pořádné záškuby a beznadějné ječení, tak do toho. Odjakživa jsem z vaší strany slýchával pouze hrubé urážky k mé osobě, tak jednou mě snad můžete nechat, ať se chvíli bavím! Tolik toho snad nechci! A vůbec, jaktože neumíráte? Vždy jsem žil v přesvědčení, že přítomnost lidí pod ledovou plochou přivolává zahynutí téměř okamžitě. Dělejte, jak myslíte, já mám času dost! A hele, cheche, že by se vám tam konečně přestávalo líbit? Prásk krumpáčem přes prsty!!! Jasně jsem vám řekl, že jediné pokusy o vaši záchranu přijdou z mé strany! Ovšem jestli chcete podvádět, klidně můžu odejít hned! Cože? Už chcete ven? Tak jo, pomalu začnu s těmi posunky, které vás údajně vysvobodí! První vypadá takhle: pravou ruku si obtočím kolem zad, současně se nohama zaháknu za uši a dívat se budu nahoru. Stíháte to? Dobře, teď si kleknu na předloktí a druhou rukou si možná trochu ukvapeně budu hladit celý povrch hlavy. Ale ale, že by nám docházel kyslík? No dobrá, pro tentokrát vás vytáhnu, ale ještě jednou se mi začne stýskat a uvidíte, jak umím nemít slitování.